Poslední víkend v srpnu roku 2011 jsme se rozhodli zasvětit již podruhé putování po slovenských horách. Tentokrát pod heslem : „ Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní“

Z vlaku jsme se vykulili ve Vrútkách celkem v dobré náladě i po noci strávené s dumdumdumdum. Našli blízký bufet, kde jsme se též dobře naraňajkovali a pak už jen cesta z města.

Pravda, těsně před výletem proběhly maily o tom, zda navržená trasa není příliš přehnaná, zda jsme dobře fyzicky připraveni z našich sezení v kancelářích apod. Ale pak vyzbrojeni - jakožto správní potápěči - čelovkami, někteří i záložkami, lahvemi sycenými kyslíkem, někteří měli i bez, sucháči, polosucháči, brýlemi, jen na nohou pohory místo ploutví - jsme se vrhli do neprozkoumaných vod před námi se tyčících hor. A bylo to zas stejné…. nahoru, dolu,  pak ještě níž a pak stoupání…a opačně, až mně zaléhaly uši.

U první cedule Martin  říkal, že až budeme na Suchém, už to bude pohoda, pak už jen skoro rovinka. Cestou jsme ale potkali mladíka, který nám prozradil, že zelená turistická, po které jsme se rozhodli jít na Suchý, je vražda. Tak jsme se vydali po žluté, pravda 2x tak dlouhé a neméně vražedné.

Doma jsem si to tak hezky malovala. Jak budu vnímat krásy přírody, dýchat čerstvý horský vzduch, jak si vyčistím hlavu a nebudu myslet na nic. No skoro se to vyplnilo. Krásy přírody fakt byly, jen nebyl v tom kalupu moc čas se rozhlížet, hlava myslela jen na jednu věc ... který chytrák tuhle trasu vymyslel,  a kteří mu ji mohli schválit.

Ani horský vzduch jsem nevnímala, vždyť jsem byla tak zadýchaná, že jsem ten dech nemohla popadnout, natož pak pociťovat, jak je čerstvý….

Po nekonečných 2,5 hodinách konečně vysněný první cíl. Pomník neznámých vojakov (920,8m). Nikdy jsem si nemyslela, že tato meta může být tak pozitivní. Mohli jsme asi na 10 min. shodit baťohy, zakousnout mysli tyčinku, doplnit a vypustit tekutiny a pak zas honem do kopce.

Poté už to šlo ráz na ráz : Panošiná (1021,8m), Chata na Kľačianská Magure, sedlo pod Suchým (1300m). A konečně Suchý (1468m). Pod Suchým jsme se na chviločku rozdělili. Někteří to vzali přes kopec Biele Skaly, jiní po jeho úpatí, ale sešli jsme se zcela podobně unaveni v sedle Priehyb (1462,1m). A hle, bylo už asi půl čtvrté po poledni, ale kdo by to byl řešil, když jsme téhož dne měli  před sebou už jen Malý Kriváň (1670,9m), Pekelník (1609,3m), Velký Kriváň (1708,7m), Smilovské sedlo (1524m) a půl hodinový sestup k chatě pod Chlebom.

Zkrátka to bylo drsné,

vyčerpávající, náročné,

ale taky krásné a nezapomenutelné.

Velký Kriváň už pro některé z nás zůstal v 8 hodin večer  tohoto dlouhého dne nedosažen. Ale příště, příště už ho jistě pokoříme, stejně tak jako Rozsutec, zvaný taky Rohozec či Rozvadov.

Chata pod Chlebom nám poskytla nevídané rozkoše v podobě pivních a jiných tekutin, bryndzových halušek a úžasného štrúdľa (viď Baruš). I muži si mohli přijít na své, koupelna byla centru společenského dění…  a pak ta servírka (že Martine).

Hlavy i ostatní části našich zmožených těl jsme poskládali v pokojíčku o osmi palandách, pravda některé postele byli jak pro trpaslíky, já se ale vyspala jak Sněhurka. Míša se zaaretovala hůlkou z „Ikea“, to aby nespadla ze svého 3. poschodí.

Dalšího dne nás přivítalo krásné ráno, a tak jsme ani moc neprotestovali proti Janou pevně stanovenému času odchodu.

Odpočatí jsme začali šplhat nahoru a pak cesta směřovala na Poľudňový grúň (1460m). Tam jsme byli dokonce před polednem (tedy podle zimního času). A pak Stohové sedlo (1230m) a sedlo Medziholie  (1185m). Nádherná hřebenovka, úžasné rozhledy, parádní trasa.

Tentokrát bylo více lidí, a za to mohlo úplně výstavní počasí. Ale všichni šli nějak rychleji než my. To jsem vskutku nechápala. Vždyť mezi nás přibylo jen několik puchýřů, bolavých  kolen a ramen, namožených stehenních svalů, jinak jsme byli úplně v pořádku. Opravdu. Vážně. Fakt!

No zkrátka. Sedlo Medziholie za to může.

Pohled na Rozsutec byl sice okouzlující, ale téhož dne jeho vrchol již nedosažitelný a jelikož jsme tam krásně spočinuli v trávě (viz obr. Honza  s lahvičkou) a moc se nám to lenošení zalíbilo, padlo tam kónečně správné rozhodnutí. Dobudeme pevnost Boboty stůj co stůj, a to co nejdříve.

Popravdě řečeno byl sestup směrem k Terchovej ještě pěkně “výživný“,  a tak jsme k hotelu Boboty dohopkali až kolem 5 hodiny odpolední.

Ovšem prémie v podobě teplého hotelového bazénu byla zasloužená a taky mimořádně příjemná.

A tam jsme si pěkně podrbali, zaplavali a uvolnili použitá těla.

Večer byl taky milý. Při haluškách jsem na výzvy mladších kolegyň měla sledovat jakéhosi fešného servíra v modré košili. No jo, jenže furt  běhal za mými zády, a tak jsem si mohla krk vykroutit. A ne jen já. Tudíž další den mě bolely nejen nohy, ale i hlava, za krkem, ramena atd.

Fešák teda popravdě řečeno zato nestál.

A pak už jen Žilina, vlak  a zase halušky. Tentokrát se servírkami, na které bylo vidět velmi dobře, ale nevím, zda to bylo dobře či nikoli?

A tahle cesta ?

Tak to bylo určitě dobře. Dobře, že jsme se vydali, že jsme docela náročnou cestu dobře zvládli… a že nám vlastně bylo dobře, že ?

Marčéla (M11)