Dlouho, dlouho přemýšlíme, těšíme se a chystáme na cestu za podvodním i jiným dobrodružstvím v Mikronésii

Guam.  Palau.

Jméno Guam mi už delší dobu připomíná název amerického vynálezu – žvýkaček. No, nejsem tak daleko od pravdy, vždyť je Guam celý americký…

Trasu mezi 135 poledníky překonáváme dobře, nejprve 5 hodin v Dubaji, ještě nezničeni dlouhým cestováním se bavíme nad kolou s whisky (bez sódy), je nám veselo a lépe se nám spí v letadle do Manily.  Tam nás čeká zasloužený jednovečerní odpočinek. Někteří z nás si neodpustí dobrodružství již na počátku cesty a nechávají se odvézt četnictvem na místní stanici. Jasně, že víme, že se tu na ulici nemůže pít alkohol, jenomže při chlapských hovorech se na to zkrátka zapomíná a otevřená plechovka s pivem je dobrou záminkou pro vylepšení obsahu kapes místní policie.  Nakonec vše dobře dopadá, viníci nemusejí do místního vězení, a tak se mi navrací i Jiřík, byť o nějaký dolárek lehčí. No, dost lehčí…

Guam

A už z letadla vidíme Guam a blízko něj potopenou ponorku.
Hned druhý den si půjčujeme auto a vyrážíme na obhlídku ostrova. Výslovně nás v půjčovně upozorňují na jedinou cestu na samém vrcholku ostrova, na kterou se nemáme vydávat. Jsou tam prý velké díry a je to velmi dangerous. Je to jako by nám řekli: „Jeďte tam!“
Já tedy nechci, ani Vláďa, ale Lenka s Bárou posíleny i Jirkovým řidičským uměním nás přemluví a jedeme, trochu se pravda vyhýbáme výmolům, které tu patrně vytvořil zimní praskající led. Aha, to vlastně asi ne, zde na 15. rovnoběžce…

Na konci oné horší silnice je nádherná pláž, zcela romantická, téměř opuštěná, jemný písek, zkrátka je to něco. Coco beach. 
Pak se po celý den řítíme ostrovem nejvyšší povolenou rychlostí 35mil v hodině. I tak ho objedeme celý. Spolehlivě.

Jenomže vrchol návštěvy Guamu je přece jen diving. Přijíždím s představou dokonalosti americké báze, striktního dodržování předpisů a pravidel potápění. Skutečně kvalitní servis i bezpečnostní zázemí. Předpokládám i větší počet divemasterů na naši 13člennou potápěčskou skupinu. Tedy aspoň dva. A tak vbíhám na základnu s kartičkami v ruce.
Všechno je jinak. Nikoho moc nezajímáme, ani naše kartičky, potápěčské umění, ale také ani naše přání, nezajímáme moc nikoho na lodi, nezajímáme je ani pod lodí. Ale zase máme k dispozici čaj i vodu i kalíšky a taky čísla, která vždy před ponorem nandáme a podle nich nás kontrolují, zda jsme vyplavali všichni. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. 
Vnořujeme se do vody v zátoce, jež je lemovaná dominantami továren, komínů, remorkérů, brr!
Ale ponor k vrakům z první i druhé světové války na jednom místě přece jen stojí za to.
A pak navštěvujeme různé hospody a hospůdky, střídáme thajskou, japonskou, mexickou, čínskou, jamajskou… No, skoro jak ponožky. Aha, ty vlastně tady taky nemáme. Tyto společné gurmánské večery též stojí za to.

S nadějí a vyhlídkou krásnějších lokalit celkem s lehkým srdcem opouštíme Guam a těšíme se na Palau. 
Ještě na Guamu kupuji americké žvýkačky Chiclets, přece jen neodolávám.

Palau

Jak krásně připomíná název místa spolucestovatelka Míša, jedna ze 14 účastníků zájezdu:
„Palau – země na konci duhy“.
Už z letadla – neb přilétáme za tmy - tušíme pohled na stovky vápencových zelených ostrovů a ostrůvků, na nichž se rozkládá federativní republika Palau. Připomínají houby, tedy zelené houby, a taky jich je. No zkrátka, jako hub po dešti. Ano, po dešti, který zažíváme i pětkrát denně.
Po mírném zklamání z Guamu se mi tu líbí snad úplně všechno, i teplý tropický déšť.
I to, že auta tu jezdí vpravo a volanty mají taky vpravo ?

Bydlíme na ostrově Koror, v blízkosti báze Samś tours v hotelu Sea Passions v srdci laguny, a passions je opravdu vášeň.
Skoro jako Beethovenova vášnivá Apassionata, a tohle je vášeň nad vášně. Vážně!
Vítá nás příjemná hotelová plážička, pravda, hned asi 15 m od břehu je potopené letadlo, ale taky jsou tam zévy, dokonce mandarin fish a taky teritoriální rybky, co nás pěkně koušou.

A ponory… nejkrásnější u ostrovků Ngemelis: Ngemelis wall – Bidg drop off, German channel, Manta ray cleaning station, Blue corner, Blue hole, Blue virgin hole, Siaes tunnel, Ulong channel.
Ponory tu jsou opravdu těmi největšími zážitky.

Tak třeba proplouváme kanálem v hloubce cca 20m a kolem sebe pozorujeme úžasné korály ve tvaru ušatých kytek, v nich rybičky a jejich dětičky. Občas kolem nás propluje žralok šedý či bělocípý, občas muréna, želva a spousta dalších podvodních úžasností.

Padáme do Blue hole… to mám tak ráda, to tedy mám moc ráda…a  divemaster nás baví pouštěním vzdušných kroužků ležíc na dně… i to mám  ráda, a taky pohodu tmavnoucí hloubky a pak světlo a bublinky v prostoru, kudy vyplouváme. To mám taky ráda.

Na  jednom z ponorů, kdy jsme připoutáni kotvičkou k hraně útesu, sledujeme kolem proplouvající žraloky, prohlížíme se vzájemně a já se už normálně bojím, když mě jeden kousek sleduje nehybným okem a vrací se k novému prozkoumání. Vedle mě zavěšený kolega dělá, že tam není, Jako pozoruje korály pod sebou a jen letmo sleduje, zda si vybere žralok mě či jeho. Ale asi nejvíc nám hrozí, že jsouc nafouknuti a uchyceni za kotvičku, se utrhneme a poletíme vzhůru. Žraloci, nás visící na kotvičce, mají na háku.
Když vylezeme na loď, zavádíme nový pojem „uropren“, ten se s postupujícím množstvím ponorů stává víc a více používaným a dno lodi, kam je odkládáme, naopak nepoužitelnější.
Vrcholem podvodní návštěvy je ale pro mě určitě setkání s mantami. Jsou zkrátka nádherné. Dokonce i v momentě, kdy se jedna plující nad námi přímo… to….ale udělala to s největším šarmem a zaujetím.
A další má opravdu zvláštní zbarvení na hřbetě, vyprávíme si o ní a je zajímavé, jak si pod tímto jejím ornamentem každý z nás představuje něco jiného. Někdo vyřkl jméno Široko, jasně to je ta naše starší foglarovská generace.
S těmito velkými, ladně se vznášejícími tvory se tady potkáváme jen jednou. A možná je to dobře….

A kromě nového názvu pro naše neopreny máme i další výrazy. Třeba potápění v septiku. Ale to je jen pro zasvěcené, viď Báro..

Helmets wreck – místo pro ponor na shipwreck, jak zpívá můj oblíbený Ray Wilson a zasněně přitom hledívá na své fanynky. Stejně tak i já hledím na vraku na lahve vína, ty musejí být ale dobře uležené. No, možná, že to je pivo, ale to je vlastně jedno. Ponecháváme je dál vodě, korálům, rybám…

Z posledního dne ponorů máme profesionální záznam kameramana Nicka, který se s námi potápí.

Jednoho volného dne mezi ponory jedeme na výlet na sousední a největší ostrov Babeldaob. Míjíme jednotlivé země. Nejdřív mě baví orientovat se podle jejich jmen: Aimeliik, Ngatpang, Ngaremlengui, Ngardmau, Ngetbong, Ngaraard, Ngarchelong, Ngeklau, jenomže za chvíli v tom mám takový guláš… ještě že tu vede jen jedna silnice. Po rozmotání jazyka s radostí vyslovuji jméno další země místní federace.„Meleok“. Tam je hlavní město celého Palau s monumentálním Capitolem.
Během našeho výletu, který je vskutku plný zážitků, zažíváme, co je akční scéna. V padající vodě z nebe nám zapadá autíčko do bahna. My ženy vybíháme v šatičkách, Jirka se snaží v autě, my tlačíme vůz, bláto nám stříká až na hlavu, proudy vody a bahna nám podrážejí nohy, hledáme utopené boty, kloužeme i s autem zpět, jsme úplně promočené, umorousané, zablácené. Najednou klapka. Z druhého auta přichází Vláďa s Jardou, říkají, že již mohou pomoci, vše natočeno. Auto je ve chvilce vysvobozeno. A jedeme dál. I bez Olympic.

Další úžasný výlet je na Jelly fish lake. Je to vzácné místo s miliony medúz, které ztratily svá žahavá chapadla. Je tomu tak proto, že nemají v jezeře potravu, kterou by díky nim lovily. Žijí v symbióze s řasami, jimi se živí. A ty zas fotosyntézou. A tak je to tam stále dokola.

A obdivujeme i místní flóru a s Bárou si za ucho vkládáme květy nádherně vonících plumerií, má to svůj význam, za pravé vdaná, za levé svobodná. A zas má moje pravolevá orientace problém…

Tak trochu se zdá, že všechno bylo jinak, volanty vpravo, kytka za ucho vlevo – tedy pro někoho, pivo nebo víno, americká preciznost fuč… ale bylo to krásné. Rozhodně místa, kam je fajn se vracet.

Marcela

Účastníci zájezdu: Honza, Jirka, Marcela, Bára, Lenka, Míra, Dan, Zbyněk, Johana, Veronika, Jarda, Pavel, Vláďa, Míša